Zámky

Altes Schloss

Altes Schloss (Starý zámek), původně (od 13. století) srdce rozlehlé honitby, obklopený vodním příkopem a doplněný mnoha vedlejšími budovami, tvoří dnes důležitý motiv v obrazu parku. Poté, co vymřel rod pánů z Lachsenburgu, získali celou stavbu ve 14. století Habsburkové. Za Albrechta III. byl tento lovecký zámeček rozšířen a přestavěn. Ve druhé polovině 17. století – po období úpadku – přestavěl Lodovico Burnacini (známý divadelní architekt císaře Leopolda I.) zámek v barokním slohu. Po vpádu Turků v roce 1683 byla tato budova v roce 1693 opět opravena a bylo přistavěno jedno poschodí. Až do první světové války sloužil Altes Schloss spolu s Novým zámkem vybudovaným v 18. století jako jarní rezidence Habsburků. V meziválečném období zde sídlila škola pro RYTMUS, HUDBU A ROZVOJ TĚLA „HELLERAU-LAXENBURG“.

Budova byla postavena zešikma, což ztěžovalo pravidelné uspořádání okolí. Renesanční zahrada zřízená po „nizozemském způsobu“ se v 16. století nacházela poněkud stranou zhruba v místě dnešního divadla a nebyla osově spojena se zámkem Altes Schloss, který poté v době baroka byl zakomponován do systému souřadnic alejí a lesních průseků parku rozšířeného směrem na jih. Mezi ním a Uhlefeldovým domem (původně jižně od divadla, dnes již nestojí) se dlouhou dobu rozkládalo půlkruhovité velké prostranství rozdělené alejemi, které bylo do uspořádání krajinného parku zařazeno až v první třetině 19. století.

V 50. až 70. letech 18. století se objevily úvahy, že by toto prostranství mohlo být vylepšeno jako „vstup do parku“, a dokonce obestavěno budovami. Z této doby pochází kašna s fontánou. Vodní příkop zámku Altes Schloss byl ve druhé polovině 18. století zasypán zeminou a upraven jako travnatý parter.

Blauer Hof

První zmínka o svobodném dvoře ve vlastnictví Melchiora Arguella (Melchor de Argüello) pochází z roku 1544. Pozdějšími vlastníky byli bratři Bloeovi (Bloenstain/Blauensteiner), rod Rätschů, Eibiswaldů a další. Od roku 1705 byl vlastníkem říšský kancléř Friedrich Karl Schönborn, za jehož života byla pod taktovkou preferovaného architekta Lukase von Hilde¬brandta v letech 1710 až 1720 uskutečněna velkorysá přestavba budovy.

Zhruba v roce 1729 budovu koupil jeho nástupce v úřadu říšského kancléře hrabě Adolf Metsch, který ji odkázal svému zeti Khevenhüller-Metschovi. Poté byla budova majetkem hrabat Daunů, kteří ji v roce 1762 vyměnili za palác Dietrichstein (= Zelený dům).

Tehdy Blauensteiner-Hof a sousední Prucknerische Haus získala Marie Terezie. Po roce 1756 proběhla velká přestavba, kterou řídil dvorní architekt Nicoló Pacassi. Zhruba v roce 1770 byl postaven letohrádek (autorem maleb uvnitř je Joseph Pichler?). Pacassi stavbu změnil, přičemž vjezd nechal přeložit z východní na severní stranu, tedy na Schlossplatz (Zámecké náměstí).

Vstupnímu průčelí na Schlossplatz dominují silně předsazené rizalitové nárožní části, které sledují zakřivenou linii starého ohraničení zatravněné plochy. Prostřední rizalit byl zvýrazněn portikem, balkonem a atikovou částí s hodinami. Ve dvoře je pozoruhodné rozmanité řešení nadokenním říms jako upozornění na hlavní a vedlejší trakt. Vybavení vnitřních prostor, dochovalo-li se, pochází převážně z let 1853/54.

Jídelní trakt, který pravděpodobně postavil Nicoló Pacassi, se nachází na místě původního Sinzendorfského domu a zhruba v roce 1756 se stal majetkem císařského rodu. Hlavnímu průčelí dominuje portikus s plastikami z lovu volavek. Uvnitř se nachází velká oválná hodovní síň, jejíž stěny jsou členěny malbami (dochovaly se bohužel jen zčásti); stropní freska od Vinzenze Fischera zobrazuje putti na lovu sokolů.


Zámecké divadlo bylo postaveno v roce 1753 podle návrhu Nicoló Pacassiho. Směrem k příjezdu do parku se nachází vysoký portikus se zakřiveným štítem, plochy zdí jsou členěny prohlubněmi a přiloženými deskami. Z vnitřního vybavení se dochovala už jen pozdně barokní malba stěn v iluzivní architektuře v posluchárně; horní část byla v 19. století doplněna o voluty, girlandy a putti.